Aktuality │ Obec │ Obecní úřad │ Zpravodaj Brodík │ Dění │ Fotogalerie │ Zábava │ Odkazy │ Kontakty

Popis a základní informace │ Historie a památky │ Mikroregiony │ Spolky a zájmy │ Firmy a služby

Homolské schody:

 Chronologicky seřazená data

  Data z jednotlivých článků seřazená pohromadě najdete zde.

 Články o historii jednotlivých částí obce:

  Borovnice - historie Borovnice a jejího bývalého zámečku.

  Přestavlky - historie Přestavlk a zámečku, sídla našeho úřadu.

  Rájec - informace o historii Rájce.

  Homol s poutním kostelem Panny Marie Bolestné - historie kostela,

    unikátního schodiště a první české školy v kraji.

  Zřícenina tvrze Dřel na Chlumu - něco málo o zaniklé tvrzi.

  Sochy svatých - proč a kdy byly postaveny sochy svatých v obci.

  Kříže a kapličky - jak a proč vznikaly kříže a kapličky v naší obci.

  Památné stromy - kdy a jak byly zasazeny památné stromy v obci.

 Báje a historky:

  Co se povídalo a povídá o naší obci a okolí najdete zde.

 Historický vývoj mikroregionu:

  Historický vývoj - historie jednotlivých obcí mikroregionu.

  Vývoj osídlení a architektury

  Obyvatelstvo - o řemeslech, nářečí, zvycích a obyčejích...

  Kulturní památky - historické stavby a porosty v mikroregionu.

 Odkazy:

  Odkazy na stránky o historii a památkách v obci a okolí jsou zde.

Poutní místo Homol s kostelem

Panny Marie Bolestné

12. května položen základní kámen homolského kostela a třídenní slavnosti proběhly za přítomnosti královéhradeckého biskupa Jana Františka Kryštofa z Talmberka.

Současně se stavbou kostela na Homoli byla hraběnkou Terezou Eleonorou Ugarte započata stavba první české školy v tomto kraji pro "výchovu kulturně zanedbaných dítek". Tak vznikla škola pro žáky z deseti okolních vesnic: Borovnice, Malá a Velká Lhota, Polom, Sudslava, Seč, Turov, Hájek, Homol a Závrš. Prvním učitelem v ní byl Matěj Slavík ze Žamberka.

Po Terezii Eleonoře z Ugarte zdědila borovnický zámek její dcera Marie Maxmiliána, provdaná za hraběte Františka Karla Zárubu z Hustířan. V té době došlo asi k přestavbě zámku.

Zámecká budova v Borovnici přestala sloužit jako sídlo majitelů a od té doby byla využívána jako obydlí správce dvora a jeho zaměstnanců.

1744

Borovnice

Rod Zárubů Josefem Antonínem vymřel po meči. Borovnický zámek se statkem zdědila jeho dcera Marie Anna, provdaná Roggendorfová.

Na rozcestí v Borovnici postavena socha sv. Antonína.

1747

Rájec

Pískovcový kříž na křižovatce směrem na Koldín byl zastřešen dřevěnou stavbou, která byla později přestavěna na kamennou.

1756

Borovnice

Borovnice prodána knížeti Františku Oldřichu Kinskému z Vchynic, který připojil Borovnici k panství choceňskému.

1762

Přestavlky a Rájec

Vdova po Václavu Rousovi z Lipna Johanka prodala přestavlcký statek majitelce panství Kostelce nad Orlicí Elišce Carviani, a tím se obce dostaly k panství kosteleckému. Od té doby měly ústřední správu společnou s Kostelcem a zámek se změnil v pouhé sídlo hospodářských úředníků.

1767

Homol

Sochařská výzdoba schodiště na Homoli pochází z dílny rodiny Hendrichů z Litomyšle.

1778

Homol

Na východní straně kostela postavena kostnice, vypadající jako třetí kaple.

17?? -- 18??

Přestavlky

Na přelomu 18. a 19. století obec osídlila židovská komunita, což dokládají zprávy o existenci zdejší synagogy.

1808

Přestavlky

Opravena socha sv. Jana Nepomuckého při výjezdu z Přestavlk.

18??

Přestavlky

V první polovině 19. století došlo ke klasicistní výměně střechy a budova tím dostala mohutný mansardový krov. Přestavlcký zámeček byl využíván Kosteleckým dvorem jako hospodářská budova se sídlem úředníků.

1830

Borovnice

Borovnice byla majetkem rodu Kinských z Kostelce nad Orlicí.

1836

Přestavlky

Opravena socha sv. Jana Nepomuckého při výjezdu z Přestavlk.

1864

Homol

Kostel vyhořel a obnoven byl v průběhu 19. století, kdy byl upraven vnitřek a osazeny nové poboční oltáře.

1890

Borovnice

Založení sboru dobrovolných hasičů v Borovnici.

1906

Přestavlky

Opravena socha sv. Jana Nepomuckého při výjezdu z Přestavlk.

1914

Přestavlky

Poslední židovský osadník Josef Ledeč opustil Přestavlky před rokem 1914, jeho vnuk dnes pracuje v oblastní nemocnici.

1918

Přestavlky

V roce vzniku samostatného Československého státu byla v Přestavlkách u silnice proti stavení čp.7 slavnostním způsobem s proslovem Bohumila Bečičky z Přestavlk zasazena "Lípa Svobody".

1926

Přestavlky

Okolo sochy sv. Jana Nepomuckého při výjezdu z Přestavlk postaven nový plot.

1945

Borovnice

Borovnický zámek se stal majetkem MNV v Borovnici. Byly v něm umístěny úřadovny MNV a později JZD. Nakonec sloužil jako ubytovna sezónních dělníků.

1948

Přestavlky

Dvůr spolu s celým kosteleckým velkostatkem byl v rámci revize 1. pozemkové reformy dán pod národní správu a později znárodněn. Jeho majitelem byl tehdy František Kinský. Do budovy přestavlckého zámečku byly umístěny kanceláře MNV a přilehlý dvůr spravován JZD.

1952

Přestavlky

Založení samostatného hasičského sboru v Přestavlkách osamostatněním od rájeckého sboru.

1972

Borovnice

Borovnický zámeček byl pro zchátralost zbořen. (Jiný údaj o zboření ale uvádí rok 1957...)

1973

Borovnice

Povodně v naší obci.

1995

Přestavlky

Zámeček a dvůr byl v rámci restitucí vrácen Josefu Kinskému. V současné době objekt využívá obec k provozu obecního úřadu a místní knihovny a dvůr využívá a.s. Zopos Přestavlky.

Borovnice se připomíná poprvé v roce 980, kdy patřila tvrz a vesnice Slavníkovcům, později Vršovcům. Když byl roku 1108 rod Vršovců téměř vyhuben Přemyslovci, Borovnice se dostala k Sedleckému klášteru. Roku 1174 byla Borovnice v držení Drslaviců z Potštejna, kterým patřily i ostatní okolní obce - Homol, Chleny, Svídnice, Přestavlky a Sudslava. Během husitských válek neměla Borovnice stálého držitele; až roku 1480 je zmínka o Matěji Sudličkovi Zárubovi, který o sedm let později Borovnici prodal Benešovi z Vartenberka a ten posléze Bohušovi a Václavu Okrouhlickým z Kněnic. Borovnice pak v průběhu následujících let vystřídala řadu majitelů - mezi nimi i Albrecht z Valdštejna. Od roku 1688 patřila Borovnice hraběnce Terezii Eleonoře Ugarte, která nechala roku 1692 postavit kostel na Homoli se dvěma kaplemi. Po její smrti patřila obec její dceři Marii a jejímu manželovi hraběti Josefu Antonínu Zárubovi, který postavil sochu sv. Jana Nepomuckého. Roku 1756 byla Borovnice prodána Františku Oldřichu z Vchynic (Kinský), který připojil Borovnici k panství choceňskému a od roku 1830 byla majetkem rodu Kinských z Kostelce nad Orlicí.

(z diplomové práce Kristiny Holmové)

Prvními známými držiteli vsi Borovnice byli Sudličkové z Borovnice. Z nich se jako první připomíná r. 1341 Václav Záruba Sudlička z Borovnice, který dlouhá léta vedl drobnou válku na ochranu hranic svého statku s vlastníky potštejnského panství Ješkem a Čeňkem, syny Mikuláše z Potštejna. Roku 1480 držel Borovnici Matěj Sudlička z Borovnice, který byl současně hejtmanem hradu Litic. Ten prodal r. 1487 Borovnici Benešovi z Vartenberka. Počátkem 16. století držela ves Kateřina z Pernštejna, která ji r. 1530 prodala Václavu Okrouhlickému z Kněnic. Při této příležitosti se poprvé připomíná i tvrz. V r. 1587 přinesla ves s tvrzí Kateřina Okrouhlická z Kněnic věnem svému manželovi Janu staršímu Kapounovi ze Svojkova. Avšak již v r. 1597 byl jeho syn z prvního manželství Václav mladší ze Svojkova nucen Borovnici prodat Janu Štosovi z Kounic. Ale i jeho synové Budivoj, Jiřík, Jan Přech a Adam Mikuláš museli nepatrný statek, který již nešel více dělit, r. 1617 prodat Janu mladšímu z Bubna a na Závrší, pozdějšímu generálu stavovské jízdy. Tehdy se také tvrz v Borovnici připomíná naposledy. Borovnice byla dále ve vlastnictví Rudolfa Zejdlice ze Šenfeldu, Albrechta z Valdštejna, Vincenta Muschingera z Gumpendorfu, Marty ze Seretheimu a Matěje Adama z Bloenštejna.

Jak tvrz vypadala a kdo ji postavil, není známo. Víme jen, že se na východní straně přimykala k hospodářskému dvoru a tvořila s ním zřejmě jeden obranný systém. Tvrz a dvůr byly na severní a západní straně obehnány vodním příkopem, na jihu chráněny potokem. Na východě dosahoval až ke dvoru tzv. Větší rybník, existující dodnes, který zároveň napájel vodní příkop. Stará nepohodlná tvrz, která byla správním střediskem panství o 10 vesnicích, byla v polovině 17. století opuštěna a zanikla. Nový majitel tvrze Jan Petr Hoberk, který Borovnici zdědil po manželce, přesídlil do nového zámku, vybudovaného naproti staré tvrzi, která stála na místě dnešního domu č.10. Její zbytky byly zbořeny r. 1973.

(Brodík 2003/2)

Borovnický zámeček stál na místě původní borovnické tvrze, která je prameny poprvé připomínána až roku 1530, ale jistě vznikla dříve. Vystavěna byla pravděpodobně již na začátku 14. století, ale o její stavební podobě a kým byla postavena nevíme nic. Stávala při západním okraji poplužního dvora. Po roce 1617 nejspíše zpustla, protože tehdy se připomíná naposledy. Jako náhrada za zpustlou tvrz byl ve 2.pol. 17. století postaven nový barokní zámek. Za jeho stavitele je považován Jan Petr Hoberk, držitel Borovnice v letech 1653 – 88. Zámek stával severně od bývalé tvrze. Byla to přízemní obdélná stavba, krytá mohutnou sedlovou střechou s raně barokním štítem, ozdobeným piniovou šiškou ve vrcholu a koulemi po stranách. Zámecká budova sloužila jako sídlo majitelů až do roku 1705. Od té doby byla využívána jako obydlí správce dvora a jeho zaměstnanců, později byl zámek využíván jako administrativní budova JZD.

Roku 1972 byl, namísto nutné opravy, beze zbytku zbořen. Jeho místo dnes zaujímá zahrada patřící k domu čp. 39. K zámku patřil dvůr, jehož některé části zůstaly zachovány. (foto)

(z diplomové práce Kristiny Holmové)

Zámek v Borovnici postavil v polovině 17. století pravděpodobně Jan Petr Hoberk z Hennersdorfu, manžel vdovy po Matěji Adamovi z Bloenštejna Maxmiliány Lukavské z Lukavice. Byla to barokní budova, stavebně nikterak významná, stojící před vjezdem do dvora, dříve sídla JZD Borovnice. Současně se zámkem byl na severní straně dvora vybudován velký barokní špýchar, který se dochoval dodnes.

Jan Petr Hoberk prodal v roce 1688 Borovnici ovdovělé hraběnce Terezii Eleonoře Ugarte. Po ní zdědila zámek roku 1705 její dcera Marie Maxmiliána, provdaná za hraběte Františka Karla Zárubu z Hustířan. V té době došlo asi k přestavbě zámku. V držení Zárubů zůstala Borovnice až do roku 1744, kdy rod Josefem Antonínem vymřel po meči. Zámek se statkem zdědila téhož roku jeho dcera Marie Anna, provdaná Roggendorfová, jež je v roce 1756 prodala knížeti Františku Oldřichovi Kinskému z Vchynic. Kinští drželi Borovnici až do roku 1945.

Po roce 1945 se stal zámek majetkem MNV v Borovnici. Byly v něm umístěny úřadovny MNV a později i JZD. Nakonec sloužil jako ubytovna sezónních dělníků a v roce 1972 byl pro zchátralost zbořen.

(Brodík 2003/1)

Místopis z r. 1936 - 37:

Počet obyvatel 303. Počet domů 68. Velikost katastru: 365 ha (role 284, luka 25, lesy 12). Vzdálenost od sídla okresu 16,4 km. Nadmořská výška 320 m. Četnická stanice Sudslava. Železniční stanice Potštejn, Choceň, Brandýs nad Orlicí. Pošta Chleny (pro Homoli Potštejn). Škola Malá Lhota, fara Chleny. Hřbitov Malá Lhota - Homole. Daňová základna 4.000,- Kč. Přirážky obecní 200 %.

Starosta obce František Kaplan. Členové obecního zastupitelstva: Josef Dostál, Josef Bezdíček, Josef Hájek, Václav Vávra, Jindřich Myšák, Jan Hrobař, Jindřich Marek, František Bednář, Josef Kubíček, Jaroslav Müller, František Fajfr.

Hostince: Josefa Hubálka, Marie Voglové (náj. František Komárek), Boženy Vondráčkové v osadě Homoli.

Název obce vznikl asi od borů, stromoví, jehož bývalo v okolí hojnost. Borovnice se připomíná již v roce 980, kdy patřila tvrz a zboží borovnické s příslušenstvím knížatům Slavníkovcům, pak Vršovcům. Když za Svatopluka roku 1108 i rod Vršovců byl vyhuben, připadla Borovnice ke knížecí honoře, ale záhy dostala se k Sedleckému klášteru.

Roku 1174 byla Borovnice v držení Drslaviců z Potštejna, kterým patřily na Hradecku Borovnice, Chleny, Svídnice, Přestavlky, Homole, Vrchovina, Skrovnice, Sudslava, Skořenice a Běstovice.

Poněvadž roku 1316 při nastalém boji mezi králem Janem a stranou Jindřicha z Lipé přidržel se Mikuláš Drslavic strany královské, vytáhlo vojsko panské proti němu a vypálilo jemu všechny menší hrady a tvrze, mezi nimi i Borovnici.

Roku 1341 seděl na Borovnici Václav Záruba Sudlička z Borovnice, který měl krvavé spory o hranice se syny Mikulášovými Ježkem a Čeňkem, později s levobočky Janem a Mikulášem. Zemřel roku 1375 a není známo, zůstal-li po něm potomek nebo ne.

Během válek husitských nebylo stálého držitele na Borovnici. V těchto dobách vytlačoval jeden druhého a poněvadž biskup Litomyšlský Jan Železný se svými spojenci nebo jeho ukrutný hejtman Martin Brázda, neustále činili k Liticům, Žampachu, Potštejnu výpady, byla Borovnice vypálena a rozmetána. Zůstala několikráte pustou, bez majitele. Když ze sutin povstala, stihl ji podobný osud roku 1470. Když totiž uherský král Matěj Korvin s vojskem do Čech vpadl, nezůstala ani Borovnice ušetřena.

(Brodík 2004/9)

V Borovnici na okraji návsi stával malý zámek, postavený v 16. století jako tvrz, kterou před Bílou Horou vlastnili i Kounicové. Poté byl mezi majiteli Albrecht z Valdštejna a od roku 1688 zde přebývala vdova Terezie Eleonora hraběnka z Ugarte a Žďáru. Kosina píše ve své knížce o Homoli, že budova byla malá a vlhká a připomínala větší selskou usedlost. Pro svůj špatný stav byla v roce 1957 zbořena a zbyly již jen velké hospodářské budovy. Pověst praví, že hraběnka vyjížděla na obhlídku stavby Homole, které zasvětila většinu svého jmění a námahy, koňmo nahoru i dolů po schodech a její duch jezdí v noci dodnes.

(Cedule k Choceňské trase "Naučná stezka Mezi Orlicemi")

 Odkazy na stránky s dalšími informacemi o památkách v Borovnici:

  Castles.cz - informace o zaniklé borovnické tvrzi

  Castles.cz - informace o zaniklém borovnickém zámku

První zmínka o přestavlcké tvrzi je z roku 1174. Tvrz shořela a byla znovu postavena v 15. století za vladyků Matěje a Stoška z Přestavlk.

V 16. století, za Mikuláše z Bubna, byla tvrz přestavěna na renesanční zámeček. Koncem poloviny 17. století došlo k další přestavbě objektu, tentokrát na barokní zámek. V první polovině 19. století došlo ke klasicistní výměně střechy a budova tím dostala mohutný mansardový krov. Zámeček byl využíván Kosteleckým dvorem jako hospodářská budova se sídlem úředníků; po roce 1948 byly do budovy umístěny kanceláře MNV a přilehlý dvůr spravován JZD. V devadesátých letech byl přestavlcký zámeček vrácen panu hraběti Josefu Kinskému.
V současné době objekt využívá obec k provozu obecního úřadu a místní knihovny.

(z diplomové práce Kristiny Holmové)

Od 16. století patřil k Přestavlkám i sousední Rájec a vystřídalo se zde několik majitelů; Matěj Hložek z Žampachu, Otík z Bubna, Zdeněk ze Žampachu a Friedrich z Oppestdorfu. Od roku 1627 patřily obě vesnice Janu Otíkovi Bukovskému z Hustířan a po něm jeho synům. Rod tu sídlil celé století. Bukovští prodali svůj majetek roku 1727 Václavu Rousovi z Lipna a jeho manželka prodala přestavlcký statek roku 1762 Elišce Carviani z Kostelce nad Orlicí a tím se obce dostaly k panství kosteleckému.

(z diplomové práce Kristiny Holmové)

První písemná zpráva o Přestavlkách je z roku 1440, kdy zde měl majetek jistý Matěj z Přestavlk. Potom zprávy o Přestavlkách mizí a teprve v roce 1544 je doložen prodej tvrze, dvora a vsi Přestavlk Matějem Hložkem ze Žampachu Otíkovi z Bubna. V roce 1552 se Otíkovi synové rozdělili o otcovské majetky a Přestavlky s tvrzí tehdy připadly Mikulášovi z Bubna. Za něho byla tvrz přestavěna na renesanční zámek. V roce 1574 vše Mikuláš prodal Karlu Žampachovi z Potštejna. Poručník jeho nezletilých synů Adama a Karla, Zdeněk Žampach z Potštejna a na Novém Světlově, prodal r. 1598 Přestavlky Bedřichovi z Oppersdorfu. Oppersdorfové drželi Přestavlky do r. 1627, kdy je od Bedřichova syna Bedřicha získal Jan Otík Bukovský z Hustířan, výměnou za Žampach. Za uvedených držitelů Přestavlk nebyla tvrzi věnována velká pozornost, neboť tito majitelé měli buď vážné hospodářské problémy, nebo v Přestavlkách nesídlili. Je proto velmi pravděpodobné, že právě za Bukovských z Hustířan, kteří zde vládli 100 let, došlo k přestavbě renesančního objektu na barokní jednopatrový zámek, jehož přízemí bylo vystavěno z kamene a roubené poschodí bylo omítnuto. V roce 1727 prodal vnuk Jana Otíka Jan Václav Bukovský z Hustířan Přestavlky Janu Václavovi Rousovi z Lipna. To byl poslední majitel, který na přestavlckém zámku sídlil. Jeho vdova Johanka prodala v roce 1762 Přestavlky majitelce panství Kostelce nad Orlicí Alžbětě Cavriani. Od té doby měly ústřední správu společnou s Kostelcem. Zámek se změnil v pouhé sídlo hospodářských úředníků, přesto došlo někdy v 1. polovině 19. století ke klasicistní výměně střechy.

V roce 1948 byl dvůr spolu s celým kosteleckým velkostatkem v rámci revize 1. pozemkové reformy dán pod národní správu a později znárodněn. Jeho majitelem byl tehdy František Kinský a v zámku byly umístěny kanceláře MNV Borovnice.

V roce 1995 byl zámek a dvůr v rámci restitucí vrácen Josefu Kinskému. Dnes jsou zde kanceláře OÚ Borovnice a dvůr využívá a.s. Zopos Přestavlky.

(Brodík 2003/3)

Pokus o zázrak

Obec Přestavlky leží v podhůří Orlických hor, přibližně 8 km jižně od Kostelce nad Orlicí. Při podrobnějším seznámení se s historií zjistíme, že místo i jeho okolí nabízí hned několik turisticky zajímavých cílů a možností. Víme-li, že první písemná zpráva pochází z roku 1440, což je o 52 let dříve než byla objevena Amerika, stojí toto místo přinejmenším za zmínku.

Od svého vzniku byl zdejší poplužní dvůr majetkem mnoha šlechtických rodů. Na přelomu 18. a 19. století obec osídlila židovská komunita, což dokládají zprávy o existenci zdejší synagogy. Poslední židovský osadník Josef Ledeč opustil obec před rokem 1914 a jeho vnuk dnes pracuje v oblastní nemocnici. Existuje také věrohodná informace, že v období židovského osídlení tu byla založena a provozována vinice.

V místě se do dnešních dní dochovalo několik hospodářských budov, dvoupatrový špýchar, vodní mlýn se zařízením z 19. a 20. století, barokní sousoší sv. Jana Nepomuckého z 18. století nebo přenesená barokní vrata prohlášená za kulturní památku. Dominantou obce je pak zámeček se zděným přízemím, druhotně vyzděným v 17. století a roubeným patrem předbělohorského stáří s klasicistní mansardovou střechou. V katastru obecního úřadu naleznete i památku evropského významu, kterou je barokní chrám na vrchu Homol z přelomu 18. století s unikátním schodištěm lemovaným barokními sochami.

Nad možnostmi využití tohoto potenciálu se 26.2. sešli starostka Kostelce nad Orlicí Ing. Červinková, vedoucí regionálního rozvoje města Ing. Kotoučová, z Euroregionu Glacensis Ing. arch. Holmová a starosta obce pan Urbanec. Starosta přítomné seznámil s celkovou problematikou a koncepcí v oblasti oprav, údržby a možností využití památek a památkových objektů v návaznosti na podporu rozvoje turismu v obci a okolí. Všem bylo jasné, že situace je nelehká jak z hlediska vnitřní podpory obyvatel obce, tak vzhledem k velmi omezeným finančním prostředkům. Bez ohledu na to, že předmětem jednání bylo zvážení možností využití stávajícího potenciálu, vyvstala otázka, zda se sem podaří včas přemístit, ve spolupráci s památkovou péčí, ohrožené památky a fragmenty z oblasti.

Ale nejdříve se musí vyřešit otázky spojené s vlastnictvím nemovitostí a pozemků, financování projektu, zvážit možnosti využití grantové politiky a podobně. Je jasné, že nic tu nepomůže pouhé chtění, protože podobných míst a památek jsou v ČR desítky, což tento záměr řadí do oblasti pokusů o zázrak. Tudíž, je jen na občanech a radních, kterou z cest se dají a jaké bude jejich poselství příštím generacím.

(Luděk Sládek - celostátní časopis COT Business - 2004, otištěno v Brodíku 2004/4)

Nejstarší údaj o Přestavlkách je pravděpodobně z roku 1174, kdy se mluví o “Matěji Přestavlckém na tvrzi”. Dnešní tvrz s krásnou mansardovou střechou je zmiňována roku 1442, poté byla renesančně, barokně a nakonec klasicistně přestavěna. Sloužila jako sídlo úředníků statku, dnes je sídlem obecního úřadu.

Pohostinství v Přestavlkách má starou historii, již v 17. století byl zde zájezdní hostinec pro formany z Chocně do Kostelce.

U cesty do Kostelce je socha sv. Jana Nepomuka z roku 1742.

(Cedule k Choceňské trase "Naučná stezka Mezi Orlicemi")

 Odkazy na stránky s dalšími informacemi o památkách v Přestavlkách:

  Hrady.cz - informace o přestavlckém zámečku s fotogalerií

  Castles.cz - informace o přestavlckém zámečku

První zmínka o zdejší vsi je až z roku 1339, protože zemské desky z předchozích let shořely. Tehdy část příslušela Brandýsu nad Orlicí a část náležela místnímu zemanskému rodu. Hynek z Rájce držel Rájec v letech 1406-1449. Pravděpodobně zde byla v nejvyšší části i tvrz. Od 16. století patřil Rájec k Přestavlkám a vystřídalo se zde několik majitelů; Matěj Hložek z Žampachu, Otík z Bubna, Zdeněk ze Žampachu a Friedrich z Oppestdorfu. Od roku 1627 patřily obě vesnice Janu Otíkovi Bukovskému z Hustířan a po něm jeho synům. Rod tu sídlil celé století. Bukovští prodali svůj majetek roku 1727 Václavu Rousovi z Lipna a jeho manželka prodala přestavlcký statek roku 1762 Elišce Carviani z Kostelce nad Orlicí a tím se obce dostaly k panství kosteleckému.

(z diplomové práce Kristiny Holmové)

Ves Rájec se poprvé připomíná v roce 1399, kdy její část byla příslušenstvím Brandýsa nad Orlicí, který tehdy náležel Tasovi z Boskovic. Druhá část vsi patřila v roce 1406 Hynkovi z Rájce, který je zmiňován ještě v roce 1449. Po tomto roce zprávy o Rájci mizí a znovu se uvádí až v roce 1574 jako příslušenství Přestavlk, které tehdy prodával Mikuláš z Bubna Karlu Žampachovi z Potštejna.

Tvrz není doložena, ani se z ní nezachovaly žádné stavební pozůstatky. O její existenci se zmiňuje pouze A. Sedláček ve svém místopisném slovníku.

(Brodík 2003/4)

Píše se rok 1908 ... 9. září v 11 hodin dopoledne kosilo pět sekáčů otavu na louce pana Josefa Šimberského čp. 16 v Rájci. Tehdy bylo ještě žacích strojů málo, z větší části se kosilo ručními kosami. Znenadání se přihnala bouřka. Sekáči běželi do vsi, aby se ukryli ve statku pana Šimberského před deštěm se ženoucím. Sotva poslední sekáč doběhl na dvůr, udeřil blesk do kolny, která spojena byla se stodolou a výměnkářskou světničkou. Po několika vteřinách podivného zápachu vyšlehl plamen a zachvátil všechny hospodářské budovy. Statek čp. 16 byl z větší části dřevěný a proto lehl celý popelem...

Tato tragická událost přiměla občany Rájce k myšlence založení vlastního hasičského sboru. 5. dubna roku 1909 starosta obce Rajce pan Josef Dostál svolal schůzi Obecního zastupitelstva obce Rajce a osady Přestavlk, ve které se právoplatně usnesli postaviti mostní váhu s kolnou, způsobilou pro uskladnění ruční čtyřkolové stříkačky s příslušenstvím.

Hasičský sbor obce Rájec je založen v r. 1911.

Sbor byl vybaven ruční stříkačkou od firmy "HURT" z České Třebové za 2.400,- Kč. S postupem času a vývojem techniky je ruční stříkačka nedostačující a proto byla v roce 1934 zakoupena motorová stříkačka firmy "STRATÍLEK" z Vysokého Mýta za 3.100,- Kč. První zásah s touto motorovou stříkačkou byl v Kosteleckých Horkách dne 25. června r. 1937 při požáru stodoly p. J. Frankoty.

(z Kroniky hasičského sboru Rájec)

Poutní kostel Panny Marie Bolestné na vrchu Homoli se nachází mezi obcemi Borovnice a Lhoty u Potštejna; uprostřed kříže vytvořeného průsečíkem přímek z města Rychnov nad Kněžnou do Chocně a z Kostelce nad Orlicí do Ústí nad Orlicí. Působí jako dominanta krajiny.

Kostel nechala postavit hraběnka Terezie Eleonora, vdova po španělském generálovi hraběti Ugarte, která žila na zámečku v Borovnici. Základní kámen byl položen 12. května 1692 a třídenní slavnosti proběhly za přítomnosti královéhradeckého biskupa Jana Františka Kryštofa z Talmberka. Kromě toho dala hraběnka zřídit poblíž kostela školu, která byla jediná v okolí.

Kostel byl navržen jako prostá jednolodní stavba se štítovým průčelím natočeným netypicky severním směrem, aby dominoval okolní volné krajině. Architektura je raně barokní. Fasáda průčelí je členěna plochými lisenami, štít vybíhá z volutových vyzdívek. Hranolová věž v severovýchodním rohu byla roku 1740 stržena vichřicí, ale záhy došlo k její opravě. Kostel je obklopen malým hřbitovem, kde byly roku 1703 postaveny dvě kaple (kaple sv. Jana Nepomuckého a kaple Nanebevzetí Panny Marie). Jako třetí kaple vypadá kostnice na východní straně kostela, která byla postavena roku 1778.

K poutnímu chrámu vede unikátní kamenné schodiště, které je ojedinělou umělecko-historickou a stavební památkou v rámci střední Evropy. Tvoří ho 153 kamenných stupňů a 16 odpočívadel. Počet schodů a odpočívadel je symbolický; byl určen myšlenkou, aby se poutníci na schodech mohli pomodlit celý růženec. Stupňů je tolik kolik „zdrávasů“ a odpočívadel tolik kolik je „otčenášů“.

Sochařská výzdoba je z 2.pol. 18. století a pochází z dílny rodiny Hendrichů z Litomyšle.

(z diplomové práce Kristiny Holmové)

Skvostem poutního chrámu Panny Marie na Homoli jsou jeho schody. Schody jsou zdobeny sochami, vázami, pilíři a sloupky. Je zde deset velkých soch, čtrnáct andílků, dvacet rokokových váz, šestnáct odpočívadel a 153 schodů.

(Počet ozdobných váz a soch už dnes však není pravdivý, neboť většina z nich byla odcizena.)

(Brodík 2003/1)

Současně se stavbou kostela na Homoli byla hraběnkou Terezou Eleonorou Ugarte započata stavba první české školy v tomto kraji. Tak v roce 1692 vznikla škola pro žáky z deseti okolních vesnic: Borovnice, Malá a Velká Lhota, Polom, Sudslava, Seč, Turov, Hájek, Homol a Závrš. Prvním učitelem v ní byl Matěj Slavík ze Žamberka, který zde působil až do roku 1714. Na jeho místo nastoupil Karel Antonín Štěpánský. V této době vydal hrabě Záruba z Hustířan, zeť zemřelé hraběnky Eleonory Ugarte, nadační list, obsahující povinnosti učitele. Nechyběl zde ani výčet hodnot, věnovaných tímto dědicem na plnění kréda J.A. Komenského: 15 zlatých, tři věrtele hrachu, tři čtvrtce soli, tři sáhy dělaného dřeva... K homolské škole bylo později přiměřeno šest měr pole, louky co sekáč za čtvrt dne poseká a 300 sáhů oplocené zahrady.

Prostředí školní místnosti bylo skromné. V jednotřídce stála skupina lavic, stůl s dubovou deskou a židlí pro učitele, tabule a u ní silné lískovice. Světlo sem pronikalo třemi malými okénky a v zimě se topilo v peci. Děti docházely za špatného počasí jen těžko a v době sezónních prací musely pomáhat doma rodičům.

(příspěvek p. Věry Serbouskové do Brodíku 2003/6)

Poutní místo na Homoli, vybudované hraběnkou Terezií Eleonorou Ugarte v letech 1690-1696, stojí na nejvyšším místě táhlého hřebene. Hraběnka se v této době vrcholícího rekatolismu nechala zřejmě inspirovat jen o málo starším kostelem v Hemži, a rozhodla se vybudovat na svém panství také svatyni, která by se stala místem zbožných poutí.

Jádrem celého komplexu je kostel Panny Marie Bolestné, obklopený hřbitovem, postavený raně barokně v letech 1692-1696. Kostel je jednolodní stavba se zdobeným západním štítem a hranolovou věží, která byla nově opravena roku 1740 poté, co ji srazila vichřice. Zařízení je vesměs rokokové a pseudoslohové. V průčelí u zdi, která obklopuje hřbitov, jsou dvě nakoso postavené kaple z roku 1703. Celek doplňuje ještě kostnice z roku 1778. Západní branku na hřbitov zdobí dvě sochy klečících postav: sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava.

Středoevropským unikátem a zlatým hřebem Homole je kamenné schodiště. Má 153 schodů a 16 odpočívadel. Tento počet nebyl zvolen náhodně, je určen symbolickou myšlenkou, aby se poutníci při stoupání do chrámu mohli pomodlit růženec. Počet schodů přesně odpovídá počtu Zdrávasů ve Velkém růženci se třemi Zdrávasy úvodními, počet odpočívadel pak Otčenášům. Všechny sochy, které tu na schodišti byly, pocházely z roku 1767, pravděpodobně z dílny litomyšlských sochařů Hendrichů. Stavba schodiště byla velmi namáhavá a robotníci, kteří tu pod dohledem drábů pracovali, hraběnku proklínali. Její duch tady od těch dob straší. Za měsíčních nocí je prý vidět černý kočár, ve kterém čert vozí hraběnku po schodech dolů. (viz pověst)

(Brodík 2003/7)

Hraběnka Terezie Eleonora Ugarte zakoupila v roce 1688 panství a usídlila se na zámečku v Borovnici. Základní kámen chrámu byl položen 12. května 1692 a třídenní slavnosti proběhly za přítomnosti královéhradeckého biskupa Jana Františka Kryštofa z Talmberka. Kostel roku 1864 zcela vyhořel a obnoven byl v průběhu 19. století, kdy byl upraven vnitřek a osazeny nové poboční oltáře. Postupně vznikl poutní areál se dvěma kaplemi a schodištěm s balustrádovým zábradlím. Sochařská výzdoba poutního místa je z 2. poloviny 18. století a jedná se o práci kamenické dílny rodiny Hendrychů z Litomyšle. Na odpočívadlech byly umístěny pískovcové sochy světců Vincence z Pauly, Antonína Paduánského, Jana z Mathy, Felixe z Valois a biskupa Vojtěcha. Na vrcholu schodiště postava Panny Marie s tělem mrtvého Krista, na zábradlí před kostelem socha sv. Jana Evangelisty a sv. Máří Magdaleny. Rozsahem kamenické a sochařské výzdoby se řadí poutní místo Homol k nejzajímavějším lokalitám, prezentujícím charakter sochařské práce v období pozdního baroka ve východních Čechách.

(příspěvek p. Petrašové do Brodíku 2003/8)

U poutního kostela Homol byla na svou dobu pokrokovou hraběnkou Eleonorou pro okolních 7 obcí zřízena v roce 1692 česká škola pro “výchovu kulturně zanedbaných dítek”. Prvním učitelem byl Matěj Slavík ze Žamberka. Učitelé byli povinni “dítka sobě svěřená k liternímu umění pilně cvičiti”. Budova školy se zachovala dodnes, je to malý domeček u kostela. Školou tehdy byla jizba - čelní místnost se 3 okny o rozměrech 5x5 m a učitel bydlel v místnosti s jedním oknem, původní komoře. Podle dochovaných zpráv do školy chodilo mnoho generací dětí po pěšinkách - steznících i několik kilometrů, a to i v zimě, kdy bývalo až metr sněhu.

(Cedule k Choceňské trase "Naučná stezka Mezi Orlicemi")

 Odkazy na stránky s dalšími informacemi o památkách na Homoli:

  Hrady.cz - informace o poutním místě Homol s fotogalerií

Na Chlumu stávala tvrz s osadou Dřel, kde v dávném věku vládli páni ze Dřele. V lidových podáních koluje pověst, že prý hraběnka, zakladatelka kostela na Homoli, stavěla poutní chrám nejdříve na zříceninách tvrze, ale upustila prý od toho, protože andělé každé noci přenesli zdivo základů na vrch Homol. Dnes jsou zde skromné zbytky s rozsáhlými sklepeními.

(z diplomové práce Kristiny Holmové)

Chlum, jak nazýváme dva kopce porostlé lesem hned vedle kopce Homole, má též svoji historii. Není zcela jasná a prokázaná, ale víme, že na nevelkém temeni kopce, dosahujícího výšky 365,8 m.n.m., jsou nepatrné zbytky malého hradu nebo tvrze. Nese zajímavý název Dřel. O historii této stavby neexistují přesné zmínky. Jisté však je, že mezi lety 1442-1451 se ve starých zápisech z této oblasti objevuje jméno Viléma z Orle a Dřele. Na konci 15. století Dřel patřil Borohrádku. V roce 1504 to bylo potvrzeno i písemně. Neboť prostor na kopci je velmi malý, nemohla zde stát nijak rozlehlá stavba. Zbytky zdí, které tu jsou, byly asi spodní částí obytné hranolové věže. Před ní bylo zřejmě menší nádvoří, jehož západní stranu ohraničovala další obdélná budova. V prostoru hradu byla nalezena vypálená vymazávka mezi trámy. Je tedy možné, že část staveb na Dřelu byla dřevěná. Pod hradním kopcem měla být větší, bohatá osada, která tvořila hospodářské zázemí. Postupem času hrad chátral, proto byla postavena nová tvrz Závrší. Po několika majitelích Dřele osadu koupil Václav Hrzán z Harasova a na Potštejně a vlastnil ji po 40 let. Po jeho smrti převzal panství jeho syn Adam a s ním Dřel zaniká. S největší pravděpodobností se domníváme, že vesnice vyhořela, neboť byla postavena ze dřeva. Jediné, co zbylo, je dvůr Závrší. Jediná dcera, dědička po Adamovi, prodala dvůr Závrší a tvrz, kde kdysi Dřel stál, Kateřině z Klištejna a Roztok. Vznik pojmenování tvrze a dvora Závrší se odvozuje od stavení, patřícího Českým Bratřím. Ti prý byli odtud pro víru zavrženi a tím vznikl název nového dvora - Závrší.

(Brodík 2003/9)

 Odkazy na stránky s dalšími informacemi o památkách na Chlumu a Závrší:

  Hrady.cz - informace o zaniklém hradu Dřel s fotogalerií

  Castles.cz - informace o zaniklém hrádku Dřel

  Castles.cz - informace o zaniklé tvrzi Závrší

Sochy svatých lemují staré poutní cesty k chrámu Panny Marie Bolestné na Homoli. Jedna vedla z Kostelce nad Orlicí přes Svídnici, Krchleby, Přestavlky, Borovnici a Lhoty u Potštejna; druhá potom od Rychnova nad Kněžnou přes Vrbici a Chleny. Nejčastěji se jedná o sochy sv. Jana Nepomuckého, který byl symbolem a připomenutím stability katolické církve. Jan Nepomucký je většinou spodobněn jako kněz v rochetě držící v náruči krucifix a případně palmu s pěti hvězdami nad hlavou, méně obvyklé je jeho zobrazení se zrcadlem nebo jak ho andělé vynášejí do nebe.

Při výjezdu z Přestavlk stojí socha sv. Jana Nepomuckého s anděly. Byla postavena v roce 1742 s tímto nápisem: "Ochránče náš, ochraňuj nás od neštěstí a hladu." (foto)

Další socha sv. Jana Nepomuckého postavena roku 1714 stojí na návsi v Borovnici s tímto nápisem: "Ze zbožného úmyslu a slibu postavena jest socha tato ke cti a pěti ran jednorozeného Syna Božího, otce věčného a Tobě svatý Jane Nepomucký". Kolem sochy je kamenná balustráda ve tvaru pětiúhelníku. (foto)

Před kostelem Panny Marie Bolestné na Homoli je na mohutném pilíři také jeho klečící socha.
Z ostatních svatých je zde socha sv. Antonína (1744) na rozcestí v Borovnici.

(z diplomové práce Kristiny Holmové)

V Přestavlkách u silnice naproti dvoru stojí socha sv. Jana Nepomuckého od Jana Václava a Johanky Rousových z Lipna, postavená v roce 1742. Opravena byla v letech 1808, 1836, 1906 a v roce 1926 byl kolem sochy postaven nový plot. (foto)

(Brodík 2006/4)

"Kříže, Boží muka a kapličky vnímáme jako neodmyslitelnou součást volné krajiny zejména proto, že jsou pro nás symbolem trvání. Podobně jako významné stromy, kopce, křižovatky, stromořadí, rybníky nebo vesnice vyjadřují jasné sdělení: „Pamatujeme, co Ty pamatovat nemůžeš. To, že stojíme na tomto místě je hodno úcty. Okolní krajina by bez nás nebyla úplná." (Veronica, XVII. ročník 2003)

Drobné sakrální stavby jsou v krajinné struktuře zakotveny dvojím způsobem. Buď stojí na místech odnedávna významných a staly se symbolem jejich paměti nebo nově zdůraznily význam místa kde byly postaveny a staly se připomínkou určitých událostí.

Kříž (krucifix) umístěný v poli za vsí Rájec je na místě častého uhození bleskem. Na kříží je nápis: "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus".

Nedaleko Rájce je také smírčí kříž, který je vytesán z pískovce. Váže se k němu příběh z doby pobělohorské, kdy Anežka Vrbová na tomto místě nešťastnou náhodou zabila svého milého. (foto)

A kapličky? Jedna z nejstarších je v Rájci na křižovatce směrem na Koldín. Do roku 1747 zde stál pouze pískovcový kříž, který byl zastřešen postupně dřevěnou a později kamennou stavbou. (foto) Další kaplička je také v Borovnici na návsi u potoka.
Drobná sakrální architektura byla a je součástí všedního života obyvatel venkova.

(z diplomové práce Kristiny Holmové)

V Přestavlkách u silnice proti stavení čp.7 byla v roce 1918 slavnostním způsobem s proslovem Bohumila Bečičky z Přestavlk zasazena "Lípa Svobody".

(Brodík 2006/4)

 Neštěstí v Zajíčkově lese u Rájce

Popíšeme Vám nešťastnou událost, která se opravdu stala ve zdejším okolí - v Zajíčkově lese. Událost z let dávných, které nemohou pamatovat ani naši pradědečkové a prababičky. Tou dobou jest doba Pobělohorská a psal se rok 1714. Neexistovala žádná písemná zmínka a tragický příběh se dochoval jen díky lidu v ústním podání. Celkově ho sepsal až jistý Emanuel Kosina v roce 1936.

Ten den začal jako každý jiný. Anežka Vrbová byla dospívající dívka, která žila na statku v Rájci. Jako každá dívka v jejích letech, začala se pootáčet po chlapcích. Chodila na tancovačky, na které chodil i její Jeník Sejkorů, kterého už dávno měla ráda. Však její tatínek o tom nesměl ani slyšet. Že prý si Anežka nesmí vzít chudáka. Musí se provdat tak, aby si mohli přikoupit více pole. A než se Anežka nadála, pantáta jí vyhlédl bohatého ženicha.

Začala zima a Anežka musela na celý týden odcházet k tetě Kalouskové na Horka na přástky. Jeník si zasloužil stálé místo v Přestavlkách u lesmistra, když mu zachránil jediného syna před utonutím. Každou sobotu večer čekal na kraji lesa, až Anežka půjde z přástek domů. Tak se po dlouhou dobu tajně scházeli.

Tu osudnou noc byla velká zima. Sníh křupal pod nohama a Jeník si vzal dlouhý huňatý kožich. Rozhodl se Anežku vystrašit a schoval se do houští. Když ji viděl přicházet, pomalu se plížil jako velké zvíře. Anežka celá zkameněla. Velké zvíře šlo přímo k ní. Na nic nečekala, chytila kolovrátek, který si nesla domů a vší silou praštila zvíře po hlavě. Zvíře zaúpělo a kleslo k zemi. Anežka se otočila a pološílená hrůzou běžela zpět na Horka k tetičce. Před vraty upadla, trhala tělem a vytřeštěným zrakem pohlédla na příbuzné, kteří hned přispěchali. Všichni tušili, že v lese byla přepadena. Celá vesnice se vydala na místo činu. Tam našli ležet ubohého Jeníka. Anežka mezitím z velkého šoku upadla do bezvědomí a ve velkých horečkách byla dva dny. Poté zemřela, aniž by se dozvěděla, kdo ji tak vystrašil.

Oběma milencům byl vystrojen bohatý pohřeb na Homoli a byli pochováni vedle sebe. Anežka zvítězila milostí osudu nad tragédií smrti a odešla po boku svého Jeníka tam, odkud není návratu.

Na tomto místě, kde dříve vedla stará cesta na Horka, je dodnes smírčí kříž s vyrytým rokem. Možná toto místo znáte také pod názvem "V záduší".

(Báje Podorlicka - Brodík 2002/12)

 Podivné tajemné síly na Homoli

Hraběnka Terezie Eleonora z Ugarte, zakladatelka kostela na Homoli, začala prý se stavbou svatostánku nejprve na místě zbořené tvrze na Chlumu. Tajemné síly však vše, co přes den postavili, v noci přenesly na vrch Homol. Z toho důvodu byl kostel Panny Marie postaven na Homoli.

(Báje Podorlicka - Brodík 2003/1)

 Strašidla na Homoli

Stavba schodiště na Homoli byla velmi namáhavá a robotníci, kteří tu pod dohledem drábů pracovali, hraběnku proklínali. Její duch tady od těch dob straší. Za měsíčních nocí je prý vidět černý kočár, ve kterém čert vozí hraběnku po shodech dolů.

(Brodík 2003/7)

 Vyžlata na Homoli

Vyžle - to byl pes, který pronásledoval zajíce. V Podorlicku "hubený jako vyžle", znamená nedospělou dívku nebo chlapce, hubené jako pes. Vyžle byl lesní divoký psík, světýlko, lesní strašidlo. Vyžlata prováděla reje, štěkala, dorážela na člověka a trestala ho, když se jim posmíval. Za člověkem byla schopna běžet i do stavení a honila se za měsíčku.

Na Homoli bývala vyžlata, která podváděla lidi. Jednou šli dva bratři večer pro vodu a u Homole štěkalo vyžle. Posmívali se mu, ale ono je zastavilo na jednom místě. Když po dlouhé době přišli domů, byli unaveni a mokří a vyžle bylo pryč.

Proto i Vy si dejte pozor, na co se smějete.

(Báje Podorlicka - Brodík 2003/2)

 Propadlý zámek u Přestavlk

V Přestavlkách je veliká obora, pěkně schůdnými cestami upravená. Jsou v ní lesní rybníky, zvané "Malý Pobočník" a "Suchý Těšnov". Opodál je prohloubené kruhovité místo, bažinaté, o průměru 44 m, jemuž se lid zdaleka vyhýbá a zve je "u zpropadenýho zámku". Povídá se, že tu druhdy stávala tvrz Těšnov, jež se propadla. Byly tu vykopány střepy nádob, železný nůž a stavební kámen. Roku 1848 nalezeny tu staré zlaté sponky na ruce s přetrženým řetízkem. Na konci sponek, uložených nyní v zámku kosteleckém, vyryta jsou písmena J.G.H.Z. (Jan Jiří hrabě Záruba?)

(Báje Podorlicka - Brodík 2003/6)

Slečna Kristina Holmová v rámci studia na Mendelově zemědělské a lesnické universitě Brno, Zahradnická fakulta v Lednici, zpracovala v roce 2005 diplomovou práci na téma "Obnova venkova". Zároveň tak vypracovala i strategický plán rozvoje mikroregionu Brodec. Tato diplomová práce byla hodnocena jako jedna z nejúspěšnějších ze všech podaných prací. Po dohodě s autorem bychom na tomto místě chtěli uveřejnit některé pasáže z této diplomové práce, které popisují historii Mikroregionu:

 HISTORICKÝ VÝVOJ:

Osady na Kostelecku nejsou stejného původu ani stejného stáří. Nejstarší osady vznikly za rodového zřízení. Byly sídlem jedné rodiny nebo jedné čeledi. Rodové zřízení bylo zrušeno za Boleslava I., lze tedy předpokládat, že čelední vsi vznikly před 10. stoletím. Jejich názvy jsou utvořeny příponou -ice, původně -ici (Borovnice, Rájec - pův. Rajice).
K osadám čeledním pak patří také ty, jejichž jméno značí buď zaměstnání nebo vlastnosti obyvatel (Krchleby, Přestavlky). V 11. a 12. století vznikly osady zvané Lhoty, Lhotice nebo Lhotky. Založeny byly tím způsobem, že majitel půdy ji chtěl mít výnosnější a tak ji postoupil nějakému podnikateli, aby ji osadil a obdělal. Do určité doby platil podnikatel smluvený úrok z lánu. Tak se podnikateli i lidem jím přivedeným dostalo určitého ulehčení a odtud se tyto vsi nazývaly původně Lehoty. Lhot bylo mnoho a proto jim časem přibylo rozlišovací pojmenování (Malá a Velká Lhota - dnes Lhoty u Potštejna). O něco mladší jsou vesnice, které mají pojmenování odvozené od polohy a povahy místa. V pomezním lese byly rozmanité druhy dřevin, svědčí o tom osady postavené na jeho mýtinách (Vrbice, Svídnice).

Borovnice
Borovnice se připomíná poprvé v roce 980, kdy patřila tvrz a vesnice Slavníkovcům, později Vršovcům. Když byl roku 1108 rod Vršovců téměř vyhuben Přemyslovci, Borovnice se dostala k Sedleckému klášteru. Roku 1174 byla Borovnice v držení Drslaviců z Potštejna, kterým patřily i ostatní okolní obce - Homol, Chleny, Svídnice, Přestavlky a Sudslava. Během husitských válek neměla Borovnice stálého držitele; až roku 1480 je zmínka o Matěji Sudličkovi Zárubovi, který o sedm let později Borovnici prodal Benešovi z Vartenberka a ten posléze Bohušovi a Václavu Okrouhlickým z Kněnic. Borovnice pak v průběhu následujících let vystřídala řadu majitelů - mezi nimi i Albrecht z Valdštejna.

Od roku 1688 patřila Borovnice hraběnce Terezii Eleonoře Ugarte, která nechala roku 1692 postavit kostel na Homoli se dvěma kaplemi. Po její smrti patřila obec její dceři Marii a jejímu manželovi hraběti Josefu Antonínu Zárubovi, který postavil sochu sv. Jana Nepomuckého. Roku 1756 byla Borovnice prodána Františku Oldřichu z Vchynic (Kinský), který připojil Borovnici k panství choceňskému a od roku 1830 byla majetkem rodu Kinských z Kostelce nad Orlicí.

(naše fotogalerie zde)

Chleny
První zpráva o Chlenech pochází z roku 1348, ale je pravděpodobné, že vesnice existovala již nejméně o sto let dříve, protože se kroniky o Chlenech zmiňují: "...ve století třináctém stála zde kaple malá, až do roku 1384, kdy přestavěna byla...". A jistě ne sama.

Chleny nejdříve patřily litickému panství, později panství potštejnskému a choceňskému. Kolem roku 1560 žila v Chlenech Johanka Sendražická, řečená z Chlen. Vlastnila chlenský dvůr a pozem-ky. Pokračování rodu i celé historie Chlen je bohužel neznámé. Johančin majetek byl pravdě-podobně rozprodán. Od roku 1790 byly Chleny jednou z nejchudších obcí panství kosteleckého.                 (naše fotogalerie zde, další na www.chleny.wz.cz/fotogalerie.php)

Krchleby
Obec Krchleby založil asi v roce 1000 rod Krchlebů, kteří zde vystavěli tvrz s dvorcem. Po rodu Krchlebů držel Krchleby až do roku 1227 rod Hrabišiců. Poté přešla tvrz se dvorcem a čtyřmi osadníky do majetku rodu Klimentů. Další zmínka je z roku 1544, kdy Matěj Hložek z Žampachu prodal Krchleby Otíkovi z Bubna, jejichž rod panoval v Krchlebách do roku 1558, kdy byly Krchleby prodány Václavu Hrzánovi z Harasova, který koupil i Potštejn. V té době obec obývalo patnáct osadníků. Roku 1669 patřily Krchleby rytíři Bukovskému z Hustířan; roku 1727 koupil Krchleby Jan Václav Rous z Lipna. Potom se Krchleby staly majetkem rodu Kinských z Kostelce nad Orlicí. Obec Krchleby tvořila později součást obce Chleny, svůj obecní majetek však spravovala samostatně. Roku 1932 byla od Chlen odloučena.

Lhoty u Potštejna
Do roku 1953 byly Lhoty u Potštejna dvě samostatné obce - Malá Lhota a Velká Lhota. O Malé, dříve Lipanské Lhotě, jsou první zmínky až z 15. století, kdy byl jejím majitelem Jan Pešík. Roku 1474 po něm zdědila Lhoty jeho sestra Ludmila, vdaná za Mikuláše z Lipan. Roku 1526 koupil Lhotu Vojtěch z Pernštejna a Lhota tak patřila načas k Potštejnu. To až do roku 1559, kdy ji koupil Václav Okrouhlický z Kněnic a dědictvím se Lhota dostala k Mikuláši z Bubna. Roku 1617 koupil Jan z Bubna Borovnici a od té doby patřila Malá Lhota k Borovnici.

První známí držitelé Velké, dříve Dobešovy Lhoty, byly Příbkové z Otoslavic. Ti prodali Lhotu Jetřichu Lipanskému z Lipan. Jeho synové nechali ve Velké Lhotě postavit tvrz a poplužní dvůr. Po nich seděla na lhotecké tvrzi Dorota Lipanská a ta byla kvůli dluhům nucena roku 1634 Lhotu prodat Kryštofu Kyranu z Bombaken, cizinci neznámého původu. Kyran s manželkou Annou vlastnili Lhotu za třicetileté války a po složitých majetkových procesech koupila Velkou Lhotu roku 1690 Terezie Eleonora z Ugarte a připojila ji k Borovnici.                                               (naše fotogalerie zde)

Rájec
První zmínka o zdejší vsi je až z roku 1339, protože zemské desky z předchozích let shořely. Tehdy část příslušela Brandýsu nad Orlicí a část náležela místnímu zemanskému rodu. Hynek z Rájce držel Rájec v letech 1406-1449. Pravděpodobně zde byla v nejvyšší části i tvrz. Od 16. století patřil Rájec k Přestavlkám a vystřídalo se zde několik majitelů; Matěj Hložek z Žampachu, Otík z Bubna, Zdeněk ze Žampachu a Friedrich z Oppestdorfu. Od roku 1627 patřily obě vesnice Janu Otíkovi Bukovskému z Hustířan a po něm jeho synům. Rod tu sídlil celé století. Bukovští prodali svůj majetek roku 1727 Václavu Rousovi z Lipna a jeho manželka prodala přestavlcký statek roku 1762 Elišce Carviani z Kostelce nad Orlicí a tím se obce dostaly k panství kosteleckému.

(naše fotogalerie zde)

Svídnice
Obec Svídnice patřila až do roku 1108 Vršovcům, po jejich vyvraždění přešla Hrabišovcům, posléze pánům ze Žampachu. Ke konci 13. století patřila již Svídnice k hradu Potštejnu. Roku 1558 koupil Potštejn i se Svídnicí Václav Hrzán z Harasova a jeho dcera Kateřina nákladným životem zchudla a musela Svídnici prodat Kašparu Grambovi z Kostelce nad Orlicí. V průběhu švédských válek byla Svídnice úplně vydrancována, ale obyvatelé byli nejvíc utiskováni za vlády pána z Hustířan, který Svídnici získal sňatkem s Annou Grambovou. Od roku 1827 patřila Svídnice hraběti Kinskému z Kostelce nad Orlicí. Ke Svídnici patří osada Suchá Rybná.

(naše fotogalerie zde, další na www.svidnice.cz - nejstarší a ostatní)

Vrbice
Ve vsi Vrbice byly původně jen dva grunty, lesy sahaly až do středu dnešní obce. Jak přibývalo obyvatel, lesy byly postupně káceny. Když Vilém z Pernštejna koupil roku 1495 od knížete Jindřicha (syna Jiřího z Poděbrad) Litice a Potštejn, patřila k Litickému panství mimo jiné i Vrbice. Od roku 1558 patřily Litice Václavu staršímu Okrouhlickému z Kněnic. Ten pak prodal část svého majetku, mezi ním i Vrbici a Chlínky, Mikuláši z Bubna z Doudleb nad Orlicí. Od té doby Vrbice příslušela robotou panství doudlebskému.

(naše fotogalerie zde, další na www.vrbice.info)

Zdroje:  

Obecní kroniky

Jizba J.: Místopis a veřejná správa Kostelecka a Rychnovska, 1936-37

 VÝVOJ OSÍDLENÍ A ARCHITEKTURY:

I když první známky po lidském osídlení podhůří lze na základě archeologických nálezů datovat do starší doby kamenné, tj. do doby před více než 25000 lety, souvislá historie kulturní krajiny zde začíná až na počátku 2. tisíciletí našeho letopočtu. Tehdy se na většině území rozprostíral pohraniční prales, kde žili zubři, rysové, medvědi, divoké kočky, kanci i vlci. Jen na několika místech přerušený obchodními stezkami, které zabezpečovala soustava strážních hradů. Při těchto stezkách, především u říčních brodů, lze hledat počátky osídlení.
Přibližně 1000 let před naším letopočtem žil v této oblasti lužický lid, který spaloval své mrtvé a jejich popel ukládal na rozsáhlá pohřebiště. Z této doby je poprvé doloženo osídlení nálezy pohřebišť v Kostelci nad Orlicí, Domašíně a na Chlumu.

V době kolem přelomu letopočtu až do příchodu Slovanů bylo území osídleno Kelty (Bolehošť, Doudleby nad Orlicí, Kostelec nad Orlicí). Příchod Slovanů na dnešní Rychnovsko je doložen v 6.století. Obsadili nejprve rovinaté povodí a později postupovali do podhůří. Vládla jim knížata z rodu Slavníkovců, po jejichž vyvraždění připadlo území Přemyslovcům. Od té doby je území okresu součástí českého státu.
Také kláštery byly ve svých počátcích ohnisky nového osídlení. Podhůří kolonizují mocné feudální rody hrady Litice, Potštejn a Kostelec nad Orlicí. Ve 13.století vzniká kromě vesnic, trhových osad a feudálních hradů nový sídlištní útvar město. V témž století ustupuje les civilizaci.
Výrazný vliv na hustotu osídlení krajiny měla v pozdější době především třicetiletá válka. Města i vesnice zůstaly vypáleny a opuštěny a počet obyvatel klesl na třetinu. Ve třicátých letech 20.století začalo budování pevnostní linie proti Německu. Tuto linii tvořily jednak malé sruby a jednak velké pevnosti jako Dobrošov a Hanička a na ně navazující síť zákopů a přístupových komunikací, jejich zbytky jsou v porostech dodnes patrné.
Po roce 1948 a následné kolektivizaci zemědělství příslušelo až 96% půdy družstevnímu a státnímu majetku. V krajině vyrostla gigantická betonová sila, velkokapacitní kravíny, sklady a nové prostory pro zemědělskou velkovýrobu. Rozšířily se osevní plochy kukuřice jako hlavní součásti krmiv. V rámci zvyšování zemědělské produkce se do půdy dostávalo velké množství hnojiv. Provádělo se plošné odvodnění pozemků a likvidace volně rostoucí zeleně v rámci náhradních rekultivací. Tento způsob hospodaření negativně ovlivnil vývoj krajiny a narušil přírodní podmínky pro vývoj a rozmnožování většiny druhů živočichů a rostlin.

Vesnice mikroregionu Brodec vznikly většinou jako návesní typ (Chleny, Chlínky, Vrbice, Rájec) některé se vyvinuly v malou okrouhlici (Vrbice, Chlínky), nebo jako ulicovka (Borovnice, Svídnice, Přestavlky), zástavba byla přízemní. Stará roubená architektura se tu přezdívala poměrně pozdě, takže jsou leckde zachovány její výrazné zbytky.
První stavby v podhůří Orlických hor byly malé chaty ze dřeva, proutěných pletenin, mezery byly vyplněny hlínou, střecha obvykle ze slámy. Později, když byly známé železné nástroje, stavěla se obydlí celá ze dřeva. Ještě v 17.století byl i ve městech zděný dům vzácností. Půdorys se v průběhu let příliš neměnil. Někdy byl dům obrácen k cestě průčelím, většinou ale boční stranou. Základním typem obytného domu byl slovanský typ přízemního roubeného domu, trojdílné dispozice. Chlévy a stáje byly pod jednou střechou se světnicemi, pouze stodola byla z požárních důvodů opodál. Vpředu byla velká světnice obvykle s větším počtem oken, která byla zároveň kuchyní a částečně i ložnicí. Vedle byla světnička pro výměnkáře.

Stěny obyčejných stavení byly z masivního roubení, jen stěna u kamen nebo pece byla vyzděna. Dřevěné stěny se často zvenčí bílily vápnem. Okna byla malá s profilovanými římsami zárubní, šindelová střecha měla poměrně strmý tvar; lomenice vystupovala dopředu. Lomenice byla sestrojena z prken a lišt, které se seskupovaly tak, aby vytvářely obrazce. Poměrně častou mladší úpravou bylo pobití štítu šindelem. Okénka v lomenici byla čtverhranná nebo kulatá nebo vyřezána do ozdobnějších tvarů. Okraje střechy vybíhaly po stranách přes lomenici, nad lomenicí byl kuželový přístřešek, kterému se říkalo kukla. Pod kuklou bylo přibito vodorovně prkno, kterému se říkalo záklopa. Na záklopě byly malby a nápisy.
I když roubená stavba ve zdejší oblasti dlouho převažovala, objevují se zděné, zejména kamenné části, zvláště u bohatších usedlostí, poměrně brzy. Ve druhé polovině 18.století byly už větší domy stavěny z cihel a opuky. Tyto domy si zachovaly půdorysnou dispozici a střídmé vnější křivky původního roubeného stavení stejně jako mladší zděné stavby. Štíty jsou pravoúhlé klasicistně členěné. Bohaté rodiny stavěly zděné statky čtvercového půdorysu, štíty i brány byly zdobeny štukovou výzdobou.
Od druhé poloviny 20.století postihlo vesnice mikroregionu několik ničivých stavebních vln. Stavby mají stejný ráz jako všude, bez ohledu na tradice, měřítko a krajinný ráz. Móda osazování třídílných oken zlikvidovala vyvážené proporce fasád lidových domů, stejně jako břízolitové fasády, prosvětlovací dlaždice a mozaiky. Pak přišla éra jedenapůlpodlažních objektů, "šumperáků", domů s panelovou konstrukcí a rovnou střechou, činžáků a řadových domů typu okál s, pro zdejší klima nevhodným, dřevotřískovým pláštěm. A za nimi v průběhu času vyrostla provizoria pro králíky a slepice. Spolu s bytovou výstavbou probíhala výstavba velkých zemědělských středisek za vesnicí, kam byla posléze přestěhována administrativa a dobytek z panských velkostatků v intravilánu. Zůstaly po nich rozpadlé objekty. Během tohoto vývoje byla zásadně narušena původní urbanistická struktura vesnice, přílivové vlny socializace zlikvidovaly vazby na krajinu. Nicméně je možné říci, že přestože se socialistická výstavba obcím mikroregionu Brodec nevyhnula, uchovaly si víceméně svůj původní charakter. Málokdy zde docházelo k nové výstavbě rodinných domů, většinou se přestavovalo a přistavovalo; měnily se původní stavby. Jistě ne do krásy, ale proporce a měřítko zůstalo stejné. Část původních zděných a několika málo roubených staveb se zachovalo dodnes.
Současná výstavba je v obcích mikroregionu Brodec není příliš rozsáhlá. Je to pravděpodobně dáno horší dostupností do větších měst a nedostatkem pracovních míst přímo v obcích. Přesto počet obyvatel v posledních letech spíše vzrůstá. Lidé ale především rekonstruují starší objekty.

Zdroje:

Orlické hory a Podorlicko, přírodou, dějinami, současností

Sborníky vlastivědných prací, Okresní archiv a Muzeum Orlických hor

Ing.arch. Škabrada J., Ing.arch. Voděra S.: Vesnické stavby a jejich úprava, 1975

Knapp A.: Vesnice stavby a krajina mají svůj řád, 1994

 OBYVATELSTVO:

"Pahorkatý kraj působí, že lid náš má ve své povaze více vlastností horalů, než-li obyvatel žírných rovin. Jest pracovit. Lenoch jest mu z duše protivný. Pracuje rád hmotně, ale o duševní činnost valně nestojí. Knihy čte málo, nejspíše ještě kalendář a nějaký časopis, jemuž brzo uvěří na slovo. Lid neznaje tíže duševní práce, snadno ji pak podceňuje. Je hrd na své záhony a na své dílo. O vzdělání svých dětí dbá, chtěje jim připravit lepší budoucnost. Jsou výjimky, ale řídké. Náš lid miluje svou půdu, lne ke hroudě, jež ho živí. Nerad opouští svůj kraj a zahnal-li jej osud jinam, rád se vrací do své staré domoviny.

Více jedná podle svého citu, než-li podle rozumu. Zvyk jest mu opravdu druhou přirozeností. Nerad se ho vzdává a nevyzkoušeným novotám nedůvěřuje. Rád dělá to, co viděl otce a děda dělati a co sám dělal od malička. Z takové zvyklosti plyne i jeho nábožnost. Pověrečnost jest velice zakořeněna. Náš lid je mysli bodré a miluje veselé vypravování. Jest pohostinný, na vesnicích poutník snadno nalezne přístřeší."                                                                  (Svoboda A.: Kostelecko a Rychnovsko, vlastivědný sborník, 1923)

Řemeslo
Obyvatelé mikroregionu Brodec byli především rolníci. Živili se obděláváním půdy a chovem dobytka. Rolnická rodina si vyráběla také své životní potřeby, nejen potraviny, ale například ze lnu na domácím tkalcovském stavu plátno pro výrobu prádla a šatů. To, co si nedokázali lidé sami vyrobit, směnili na trhu. Důležitou součástí vesnic byly kovárny a mlýny. V Přestavlkách je dodnes mlýn, původně celý dřevěný, nyní kamenný. K mlýnu patřila i pekárna. Další mlýn byl v Malé Lhotě. V Malé Lhotě byla také palírna slivovice a později se zde vyráběly šamotové cihly. V Chlenech zase žili hrnčíři, nejstarší část obce se také jmenuje Čeřeny, podle hrnčířského čeřenu. Místní specialitou je paličkovaná krajka, paličkovat uměly prakticky všechny ženy z vesnice. "Jestli na Máří Magdalenu větrno, budou dobře platiti krajky" říkávalo se ve Lhotách u Potštejna.

Nářečí
Nářečí Podorlicka se vyznačuje několika specifiky (Severovýchodočeská podskupina) a mnohá z nich jsou dodnes živá. Mezi nejtypičtější patří změna -ov, -ev a -av na -ou, -eu a -au. Děvče je potom "děuče", levný je "leuný" a dávno je "dáuno". Dále je to používání tvaru první osoby množného čísla namísto čtvrtého. Například máme doma "králíci". František Vopatrný není Vopatrný, ale Vopatrnejch a to ve všech pádech. A pak je to celá řada slovních spojení. "Jít dousi" znamená jít na návštěvu, "ležet pádem" být nemocný a když "se venku slejvá" znamená, že je velké teplo.
"Děda přišel večír na toulačku, nacpal fajfku, zapálil a začal: "Tak čekáme u jalouky týle a porád nic, už přes tejden si přechází. U krávy sme ho dostali před štrnácti dníma; dyby to byla jalouka, tak bysme ji vostavili. Takovou fiflenku si nikdá nevemu, cák bych s ní ďál?, povidá Lojza Voděradskejch, já potřebuju ženskou jako kat do práce a né slečinku, která by chodila pod parazólem na póle a nic neďála. Jo a s vašima přátelema přijeli časně ráno nějaký páni dousi k pánu farářoj, tůze fajnový…"

(Jizba J.: Místopis a veřejná správa Kostelecka a Rychnovska, Vamberk 1936 37)

Zvyky a obyčeje
Až do dnešní doby se zachovaly některé zvyky, které byly součástí kultury našich předků.
Na Den Tří králů je dosud zvykem, že se na dveře píší začáteční písmena jmen tří biblických králů K+M+B. Někde chodí tři králové v přestrojení a koledují. O smrtelné neděli děvčata chodívají na koledu. V rukou mají "líta", svázané jedlové vršky okrášlené barevnými stuhami. Zpívají koledy a za odměnu dostávají pečivo, cukroví, peníze nebo vajíčka. O květné neděli se lidé oblékají do nových šatů, aby v nich stále kvetli. Toho dne se nepečou buchty, aby se nezapekl květ. Na Velikonoční pondělí chlapci nosí "žilky", spletené vrbové pruty ozdobené stužkou, chodí od stavení ke stavení a zpívají koledy. V každé domácnosti se připravují malovaná vajíčka. O letnicích, navečer před svatodušními svátky, se okna a dveře některých domácností stále zdobí lipovými větvičkami a nechávají se tak dlouho, až uschnou. Významným dnem v každé obci byla pouť, což byla původně náboženská slavnost. Dnes dochází opět k jejich obnovení.

Lidová slovesnost
Lidé z Podorlicka věřili a dodnes věří různým příslovím, úslovím, pranostikám a pověrám. Asi proto, že "zvyk jest mu opravdu druhou přirozeností. Nerad se ho vzdává a nevyzkoušeným novotám nedůvěřuje. Rád dělá to, co viděl otce a děda dělati a co sám dělal od malička." (Svoboda A.: Kostelecko a Rychnovsko, vlastivědný sborník, 1923).

Lidé často odůvodňují své nebo cizí jednání nějakým pořekadlem nebo úslovím. "Odříkaného chleba největší krajíc, jak říkával můj táta…" A pranostiky o počasí, úrodě nebo ročním období jsou běžnou součástí společenské konverzace. Úsloví a pranostiky nejsou tytéž; mění se léty, od vesnice k vesnici, vznikají nová.

Přísloví:
• Věru je věc těžká rozšlápnout bosou nohou ježka.
• Nebudeme déle než do smrti.
• Jedna chyba sto jiných za sebou táhne.

Úsloví a pořekadla:
• Šklebí se jako pes na horké kroupy.
• Snědl masa za koňský nehet.
• Je hloupý jak solnické boty.

Pranostiky:
• Netřeba se o déšť prosit, přijde, jak začneme kosit.
• Svítí-li slunce na sv. Jakuba, bude hojnost ovoce, ale tuhá zima.
• Březen bez vody, duben bez trávy.

Pověry:
• Když se ozve v máji hrom, chyť kámen anebo strom.
• Kdo sedí a klátí nohama, kope prý rodičům hrob.
• Kdo pohlédne neumytý na květiny do zahrady, uhrane je a květiny zahynou.

(Svoboda A.: Kostelecko a Rychnovsko, vlastivědný sborník, 1923; ústní sdělení)

Velké oblibě se těšily a těší báje, báchorky, pověsti a pohádky. V Podorlicku byla lidová poezie odedávna sbírána a zaznamenávána. Dříve si lidé spoustu jevů nedokázali vysvětlit a tak si vymysleli různé bytosti, o nichž věřili, že je způsobují. Světýlka v lese jsou ohniví muži. Ti se prý za podzimních večerů a brzy ráno zjevují i na loukách u Borovnice.
A u Horákova buku ve Lhotách u Potštejna musí každou noc tančit tři zakleté dcery z hradu Valečova a když někdo do těch končin zabloudí, špatně se mu vede. A kdo někoho zabil, stal se po smrti upírem.

Lidová strava
Základní potravinou byl chléb. Příprava, pečení i opatrování chleba - Božího daru bylo posvátným obřadem. Chlebem se nesmělo plýtvat ani ho nijak zneuctít. Bylo také zvykem dát po narození dítě do ošatky na chleba a položit ho pod stůl, aby prý nikdy nemělo o chléb nouzi. Aby ušetřili, míchali často vesničané žitnou mouku s ječnou. Chléb byl dobrý, ale rychle vysychal a tvrdnul a proto se mu říkalo „krátký“.
Další hlavní složkou bylo mléko a výrobky z něj - tvaroh, máslo, podmáslí a sýr. Z mléka se připravovaly polévky a omáčky; tvaroh se nejen konzumoval, ale používal i v lidovém léčitelství.
Dále se pěstovala jedlá řepa a jídla z ní byla velmi pestrá - smažená řepa, řepníky, řepní makovec... Řepa ve stravě vesničanů dominovala až do rozšíření pěstování brambor ("zemských jablek"). Ty se přes silný počáteční odpor pěstitelů brzy staly hlavní složkou stravy. Z brambor se připravoval šťouchanec, kramfleky, kyselo a mnoho dalších jídel.
Maso se jedlo jen výjimečně v neděli. Bylo to maso hovězí nebo ovčí, teprve později maso vepřové.

V neděli je maso, pojďte, jezte chaso.
V pondělí je polívčička, v úterý je hrách a čočka.
Ve středu je zelí a to je kyselý.
Ve čtvrtek je jahelníček, ten co rád jí náš Honzíček.
A v pátek jsou svítky, pojďte, jezte, dítky!
A v sobotu na robotu a to není na mou notu.
(Muzeum Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, ústní sdělení)

 KULTURNÍ PAMÁTKY:

Poutní kostel Panny Marie Bolestné na Homoli
Poutní kostel Panny Marie Bolestné na vrchu Homoli se nachází mezi obcemi Borovnice a Lhoty u Potštejna; uprostřed kříže vytvořeného průsečíkem přímek z města Rychnov nad Kněžnou do Chocně a z Kostelce nad Orlicí do Ústí nad Orlicí. Působí jako dominanta krajiny.

Kostel nechala postavit hraběnka Terezie Eleonora, vdova po španělském generálovi hraběti Ugarte, která žila na zámečku v Borovnici. Základní kámen byl položen 12. května 1692 a třídenní slavnosti proběhly za přítomnosti královéhradeckého biskupa Jana Františka Kryštofa z Talmberka. Kromě toho dala hraběnka zřídit poblíž kostela školu, která byla jediná v okolí.

Kostel byl navržen jako prostá jednolodní stavba se štítovým průčelím natočeným netypicky severním směrem, aby dominoval okolní volné krajině. Architektura je raně barokní. Fasáda průčelí je členěna plochými lisenami, štít vybíhá z volutových vyzdívek. Hranolová věž v severovýchodním rohu byla roku 1740 stržena vichřicí, ale záhy došlo k její opravě. Kostel je obklopen malým hřbitovem, kde byly roku 1703 postaveny dvě kaple (kaple sv. Jana Nepomuckého a kaple Nanebevzetí Panny Marie). Jako třetí kaple vypadá kostnice na východní straně kostela, která byla postavena roku 1778.

K poutnímu chrámu vede unikátní kamenné schodiště, které je ojedinělou umělecko-historickou a stavební památkou v rámci střední Evropy. Tvoří ho 153 kamenných stupňů a 16 odpočívadel. Počet schodů a odpočívadel je symbolický; byl určen myšlenkou, aby se poutníci na schodech mohli pomodlit celý růženec. Stupňů je tolik kolik „zdrávasů“ a odpočívadel tolik kolik je „otčenášů“.

Sochařská výzdoba je z 2.pol. 18. století a pochází z dílny rodiny Hendrichů z Litomyšle.

(dle Kosina E.: Památná Homol a okolí, Vanický J.: Homole, Turistická perla Orlických hor, farní sudslavská kronika, pí. Petrašová: ústní sdělení)
"Dnes kostel chátrá, ale kdysi tam panoval čilý ruch…. Na Homoli měli krásnej pouť. Krámy byly plný cukrovího a těch ďoučat, co se tam sešlo a jak ustrójených! Samí herbábí a samej klobouk! Kdák to za starejch časů na vesnici viděl?"

(Svoboda. A.: Kostelecko a Rychnovsko, vlastivědný sborník, 1923)

fotogalerie zde

Zřícenina tvrze na Chlumu

Na Chlumu stávala tvrz s osadou Dřel, kde v dávném věku vládli páni ze Dřele. V lidových podáních koluje pověst, že prý hraběnka, zakladatelka kostela na Homoli, stavěla poutní chrám nejdříve na zříceninách tvrze, ale upustila prý od toho, protože andělé každé noci přenesli zdivo základů na vrch Homol. Dnes jsou zde skromné zbytky s rozsáhlými sklepeními.

(dle Kosina E.: Památná Homol a okolí)

fotogalerie zde

Zámeček v Borovnici
Borovnický zámeček stál na místě původní borovnické tvrze, která je prameny poprvé připomínána až roku 1530, ale jistě vznikla dříve. Vystavěna byla pravděpodobně již na začátku 14. století, ale o její stavební podobě a kým byla postavena nevíme nic. Stávala při západním okraji poplužního dvora. Po roce 1617 nejspíše zpustla, protože tehdy se připomíná naposledy. Jako náhrada za zpustlou tvrz byl ve 2.pol. 17. století postaven nový barokní zámek. Za jeho stavitele je považován Jan Petr Hoberk, držitel Borovnice v letech 1653 – 88. Zámek stával severně od bývalé tvrze. Byla to přízemní obdélná stavba, krytá mohutnou sedlovou střechou s raně barokním štítem, ozdobeným piniovou šiškou ve vrcholu a koulemi po stranách. Zámecká budova sloužila jako sídlo majitelů až do roku 1705. Od té doby byla využívána jako obydlí správce dvora a jeho zaměstnanců, později byl zámek využíván jako administrativní budova JZD.

Roku 1972 byl, namísto nutné opravy, beze zbytku zbořen. Jeho místo dnes zaujímá zahrada patřící k domu čp. 39. K zámku patřil dvůr, jehož některé části zůstaly zachovány. (foto)

(dle Úlovec J.: Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Muzeum Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou)

Zámeček v Přestavlkách

První zmínka o přestavlcké tvrzi je z roku 1174. Tvrz shořela a byla znovu postavena v 15.století za vladyků Matěje a Stoška z Přestavlk. V 16.století, za Mikuláše z Bubna, byla tvrz přestavěna na renesanční zámeček. Koncem poloviny 17.století došlo k další přestavbě objektu, tentokrát na barokní zámek. V první polovině 19.století došlo ke klasicistní výměně střechy a budova tím dostala mohutný mansardový krov. Zámeček byl využíván Kosteleckým dvorem jako hospodářská budova se sídlem úředníků; po roce 1948 byly do budovy umístěny kanceláře MNV a přilehlý dvůr spravován JZD. V devadesátých letech byl přestavlcký zámeček vrácen panu hraběti Josefu Kinskému.
V současné době objekt využívá obec k provozu obecního úřadu a místní knihovny.

(dle Jizba J.: Místopis a veřejná správa Kostelecka a Rychnovska, 1936 - 37; Obec Borovnice: 600 let obce Rájec a osady Přestavlky)

fotogalerie zde

Kostel sv. Apolináře v Chlenech
Kostel sv. Apolináře leží na západním okraji obce, na návrší uprostřed hřbitova. Nynější podoba kostela vychází ze tří přestaveb. Ve 13.století zde stála malá kaple sv. Apolináře, která byla roku 1384 pokryta šindelovou střechou a byla k ní přistavěna věž. Při druhé přestavbě roku 1755 byla postavena hlavní chrámová loď s půlkruhovým presbytářem a při třetí přestavbě roku 1795 byly zesíleny základové zdi a vystavěna zvonice. Zařízení je pseudorománské. Ke kostelu náleží fara z roku 1577.
Kostel je dnes hojně využíván početnou skupinou věřících z Chlen i okolí. Bohoslužby se konají každou neděli a při významných křesťanských svátcích.

Chlenský vodovod
V Chlenech byl vodovod už od nepaměti. Voda byla vedena unikátním dřevěným vodovodním systémem. Trubky byly vyrobeny z dřevěných kmenů, které byly vnitřkem provrtány a sesazeny. Tento vodovod byl nahrazen až roku 1893 litým kovovým vodovodem.

Pilíř se sochou Panny Marie Mariazellské ve Vrbici
V písemných pramenech se s vrbickým pilířem poprvé setkáváme v pamětní knize chlenské farnosti z roku 1837, do které tehdejší farář pan František Zeman napsal: „Ve vsi Vrbici, poddané k doudlebskému statku, stojí uprostřed vsi na obecním pozemku kamenná socha, znázorňující Matku Boží, zvanou Mariazellskou.“ Na podstavci je umístěn mariánský monogram a na něm stojící sloup je opatřen jednoduchými kamenickými ozdobami. Na sloupu stojí Matka Boží, která drží Ježíška. Autor této sochy není známý. Podle lidového podání prý jeden chudý muž z Vrbice putoval každý rok do Mariazellu. Ve svém stáří však již nemohl tuto pouť vykonávat, a tak sebral mezi mariánskými ctiteli příspěvky a nechal vyrobit tuto sochu. Dnes je pilíř chráněn kapličkou, do jejíž spodní části je podstavec pilíře zabudován.

(dle Maxová I., Nejedlý V., Zahradník P.: Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v okrese Rychnov nad Kněžnou, 1999; p. Klecandr: ústní sdělení)

Sochy svatých
Sochy svatých lemují staré poutní cesty k chrámu Panny Marie Bolestné na Homoli. Jedna vedla z Kostelce nad Orlicí přes Svídnici, Krchleby, Přestavlky, Borovnici a Lhoty u Potštejna; druhá potom od Rychnova nad Kněžnou přes Vrbici a Chleny. Nejčastěji se jedná o sochy sv. Jana Nepomuckého, který byl symbolem a připomenutím stability katolické církve. Jan Nepomucký je většinou spodobněn jako kněz v rochetě držící v náruči krucifix a případně palmu s pěti hvězdami nad hlavou, méně obvyklé je jeho zobrazení se zrcadlem nebo jak ho andělé vynášejí do nebe.

Při výjezdu z Přestavlk stojí socha sv. Jana Nepomuckého s anděly. Byla postavena v roce 1742 s tímto nápisem: "Ochránče náš, ochraňuj nás od neštěstí a hladu." (foto)

Další socha sv. Jana Nepomuckého postavena roku 1714 stojí na návsi v Borovnici s tímto nápisem: "Ze zbožného úmyslu a slibu postavena jest socha tato ke cti a pěti ran jednorozeného Syna Božího, otce věčného a Tobě svatý Jane Nepomucký". Kolem sochy je kamenná balustráda ve tvaru pětiúhelníku. (foto)

Před kostelem Panny Marie Bolestné na Homoli je na mohutném pilíři také jeho klečící socha.
Z ostatních svatých je zde socha sv. Antonína (1744) na rozcestí v Borovnici.

Kříže, kapličky a Boží muka
Kříže, Boží muka a kapličky vnímáme jako neodmyslitelnou součást volné krajiny zejména proto, že jsou pro nás symbolem trvání. Podobně jako významné stromy, kopce, křižovatky, stromořadí, rybníky nebo vesnice vyjadřují jasné sdělení: "Pamatujeme, co Ty pamatovat nemůžeš. To, že stojíme na tomto místě je hodno úcty. Okolní krajina by bez nás nebyla úplná."

(Veronica, XVII. ročník 2003)
Drobné sakrální stavby jsou v krajinné struktuře zakotveny dvojím způsobem. Buď stojí na místech odedávna významných a staly se symbolem jejich paměti nebo nově zdůraznily význam místa kde byly postaveny a staly se připomínkou určitých událostí.
Kříž (krucifix) umístěný v poli za vsí Rájec je na místě častého uhození bleskem. Na kříží je nápis: "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus". Nedaleko Rájce je také smírčí kříž, který je vytesán z pískovce. Váže se k němu příběh z doby pobělohorské, kdy Anežka Vrbová na tomto místě nešťastnou náhodou zabila svého milého. (foto)

Smírčí kříž je také u Krchleb, tzv. Pavlův kříž. Stojí na místě, kde prý býk zabil řezníka Pavla.

U Chlen je v poli kříž zvaný Dostálův, na hřbitově kostela sv. Apolináře stojí kamenný rokokový krucifix z roku 1841 a přímo na návsi stojí kamenný kříž na památku svatých misií. V okolí Vrbice je v poli několik kamenných křížů. Kamenný krucifix z roku 1834 leží při cestě do Svídnice.
Další kříž s nápisem: "Postaven dne 20. máje 1825 roku" je na návsi ve Lhotách u Potštejna. Na cestě ze Lhot je nízký kříž s nápisem: "Neznámému", který se pojí s nešťastnou nehodou. A je jich celá řada.
A kapličky? Jedna z nejstarších je v Rájci na křižovatce směrem na Koldín. Do roku 1747 zde stál pouze pískovcový kříž, který byl zastřešen postupně dřevěnou a později kamennou stavbou. (foto)

Druhá kaplička se sochou Panny Marie Mariazellské se nachází ve Vrbici, třetí potom v Borovnici na návsi u potoka, další v Suché Rybné.
Drobná sakrální architektura byla a je součástí všedního života obyvatel venkova.

(dle obecních kronik, ústní sdělení)

Památné stromy
"Lidé a stromy patřili odedávna k sobě. Stromy mají pro místo a lidi v něm žijící obrovský význam; váží se k nim vzpomínky, paměti starousedlíků, rodinné historie. Zvláštní význam mají stromy vysazované při významných životních událostech. Stromy jsou pamětníky historických událostí a tvoří genia loci krajiny."

(Veronica, XVIII. ročník 2004)
Na území mikroregionu Brodec jsou dva památné stromy. Prvním z nich je svídnická borovice. Tento obrovský strom vždy upoutával svým vzrůstem pozornost a snad o žádné jiné borovici se nevypravuje tolik pověstí. Vypravuje se, že jeden poutník přivezl z Palestiny šišku a z jejího semínka vyrostla borovice, která má v sobě kouzelnou moc. Nejenže již dokázala nevinu nespravedlivě odsouzeného, ale je v ní naděje i pro příští léta. "Až bude v naší zemi nejhůř, až strašná vojna bude ničit všechno kolem, tehdy se pod korunou svídnické borovice sejde sedm znesvářených panovníků. Tam se usmíří a zemi nastanou zlaté časy…."

Buk ve Lhotách u Potštejna. 531 let (pozn.: rok zpracování této práce 2005). Buku se říká Buk hraběte Kinského, ale jméno, pod kterým je buk nejznámější, dostal po původním majiteli lesa Horákovi. Buk vykoupil v minulém století za nemalý obnos hrabě Josef Kinský od místního majitele, zakázal ho pokácet a dal na strom zavěsit obrázek svého patrona sv. Josefa. O tomto buku prý řekl Ferdinand d'Este, že ani jediný, který viděl na cestách Evropou, se mu krásou a výškou nevyrovná. Buk je ještě dnes impozantní strom, jeho větve dosahují do výše skoro čtyřiceti metrů a kmen má v obvodu sedm metrů. Ve staré lhotecké kronice se píše, že před válkou bylo zvykem chodit k buku na nedělní odpolední procházku. Také o lhoteckém dubu kolují pověsti. Tři zakleté dcery z hradu Valečova musí každou noc tančit kolem obrovského buku…

Za zmínku také stojí Císařské lípy ve Chlenech před schody kostela. Byly vysázeny 25. 4. 1879 na počest 25. výročí svatby císaře Františka Josefa I..

(dle obecních kronik; Hrušková M., Turek J.: Památné stromy 1., 2003)

Historie a památky

© Obec Borovnice, webmaster:

Petr Kotera, e-mail webmaster@borovnice.info